Den před odjezdem jsem auto půjčil Vojtovi (syn), něco si potřebuje odvézt či co. Ještě večer se ho ptám, jestli je Romeo (to je jméno našeho auta) v pořádku. „Jasně, jenom mu svítí hladové oko, tak si natankuj.“ „Ok, to je v pohodě kámo.“ Mám děti skvělé, ještě studují, tak chápu a ani nechci, aby mi plnili nádrž.
Budíček mě vytrhává ze snu a kde se nacházím, poznávám po dlouhých minutách. Hm, tak snídani nestihnu. Protože půjdu rovnou na poradu, oblékám se celý do studeného bílého jenom modrá fleecová mikina mě snad bude hřát, než se auto vytopí. Romeo chytne na první otočení klíčkem a vyrážíme. Pravým okem v zatáčce zkontroluji stav paliva, určitě ještě nejméně na 100 kilometrů a hurá na D1. Zima jako v psinci, ale po 15 minutách je už mnohem lépe.
Tolik aut tak ráno naštěstí nejezdí a ani moc nevadí, že je ještě mlha. Čas mám dobrý, hodinu náskok, možná se stihnu i nasnídat na nějaké benzínce. Co palivo? Jejda, nějak mi ubývá. Někde jsem četl, že když se rafička dotýká horní čárky takového „U“ co tam mám, tak dobrý. Nebudu riskovat, tuším, že za chvilku bude velký sjezd s benzínkou a možná tam je i McDonald. Přemýšlím, co budu v hospici dělat a co zvládnu. Už ti chlapče není 30 let a určitě ani 35, tak nemůžeš úplně selhat. No pocity fakt nic moc.
„Ale sakra!“ „Mě snad jebne!“ Tluču zbytečně rukou do volantu. Právě míjím sjezd! Není šance to tam bezpečně střihnout, za mnou kamiony jako stodoly, rychlost veliká. Vidíš blbe! Předchozí benzínky se ti zdály drahé a tu poslední přejedeš. Snažím se přesvědčit Romea, že máme paliva ještě dost, tedy alespoň na 15 kilometrů. Tam by měl být sjezd u Humpolce. Ještě nikdy jsem neposlouchal motor pozorněji. Tak kamaráde, když máme nádrž vzadu a jedeme do kopce, je možné, že se tam palivo již nedostane. Ale z kopce to bude dobrý, pěkně se napiješ a dáme to.
Co? CO? „No, ne ne.“ Fiátek ztrácí sílu před kopečkem a na vrcholu motor zhasíná. Vyřazuji, zapínám varovná světla a sjíždím tam, kam to jen půjde. 87,5 kilometr. Tak to mi nikdo neuvěří. Vylezu z auta a chlad mě roztřese. Zkouším stopovat. Auta a kamiony mě míjejí v mlze na poslední chvíli a místo toho, aby zpomalili, spíše zrychlí. Po chvíli je mi to jasné. V Havlíčkově Brodě je psychiatrická léčebna a já vypadám v tom bílém, že jsem odtud. Vzpomenu si na radu mého kamaráda – vojenského lékaře, že když stojím na dálnici, je nutné volat policii. Jako s autem. Tak to je den. Výstražný trojúhelník nemám a teď mě čeká rozhovor se zástupcem zákona. Nevím, kolikrát jste vytáčeli číslo 158 vy, ale pro mě je to vždy poprvé.
„Dobrý den, jmenuji se … a stojím na 87,5 kilometru dálnice D1 směrem do Brna.“ „Ano, rozumíme, co se Vám stalo? Nějaký defekt? Jste v pořádku?“. Pauza. Hledám slova. „Slyšíme se?“ „Ano, slyšíme. Došlo mi palivo.“ Delší pauza. „Prosím?“ Opakuji informaci, které nevěřím ani já sám. „No, tak to budete platit pokutu pane.“ V tu chvíli ze mě sňal policista celé břímě. „Rozumím pane, a uznávám, že jsem blbec a zasloužím si potrestat.“ Mlčení. „Za chvíli se Vám ozvou kolegové z Vysočiny.“ „Děkuji a nashledanou.“ „Nashledanou,“
Tou dobou už slušně mrznu, mlha a hodina k dobru se rychle rozplývá. „Dobrý den, tady policie ČR Vysočina, máme informaci, že potřebujete pomoci.“ „Ano, potřebuji.“ „Co se stalo?“ Když už po páté za den říkáte, že jste debil, stáváte se profesionálem. „Došla mi nafta.“ „Hm, to budete platit pokutu pane.“ „Vím, jsem smířen, jsem pitomec.“ „Jedu do hospice, už to nestihnu a vlastně nestihnu už vůbec nic.“ „Zřejmě máte vadný ukazatel paliva pane. Je to možné?“ Cože? Ten chlapík mi napovídá. „No…“ Kroutím se jako had. Už jsem dlouho nelhal. Soustřeď se. Jak to dělají politici? „No, já Vám nevím… Není to úplně vyloučeno?“ „Rozumím, pošlu Vám tam dálniční službu. Důležité je, abyste neodcházel od vozidla a byl v bezpečí za svodidly.“
Polozmrzlý čekám na policejní dálniční hlídku. Místo toho přijíždí veliké bílé Iveco se dvěma chlápky od cestářů v reflexních vestách. Staví se za odstaveným autem a obrovskou šipkou na přívěsu dávají vědět všem řidičům, že tady je důležité zpomalit. Romeova sytě červená barva ještě více zčervenala nečekanou důležitostí. „Prý vám došla nafta, máte peníze?“ Aha. Na Vysočině jdou rovnou k věci a to miluju. „Mám.“ „Co kanystr?“ „Ne.“ „Františku, nějaký tam máme ne?“ František, řidič, pokývl. „Je tady nejbližší Shellka, ale drahá. “Nevadí, mám na to.“ „OK, nastupte si k nám, zavezeme vás tam.“ „Nemám výstražný trojúhelník.“ „To nebude třeba.“ Chlapíci odpojili přívěs a obrovská šipka, přilepena na Romea byla vidět i z vesmíru.
„Koukám, že jste doktor, co děláte?“ Zeptal se po několika minutách jízdy mluvčí vozu. Mlčel jsem dlouze, skoro jako František. „Jsem praktický lékař a jedu do hospice. Měl jsem tam být na 8 hodinu a vlastní hloupostí jsem to všechno projel. Je mi z toho smutno.“ „No, občas se něco přihodí.“ Rozvážně pravil ten skvělý muž. „Tak si představte, že minulý týden si náš předseda usekl palec.“ „To jako schválně?“ „Ne, při štípání dřeva.“ Ti chlápci mě chtěli potěšit. A říct mi – nejsi úplně ta největší trubka v galaxii. „A proč jedete do hospice?“ ptal se ten, co mluvil, zatímco jsem čerpal naftu za biliardu na litr u Shellu. „Chtěl bych udělat zkoušku z paliativní medicíny, tak tam jedu na praxi.“ František, řidič, pokývl a podíval se na kolegu. Uběhlo dalších 10 minut. Venku slunce začínalo i malinko hřát. „Aha. A co je to paliativní medicína?“
„No… paliativní medicína je …“ A začal jsem výklad, jako kdybych byl na zkoušce před náročnou komisí. Vůbec si nepamatuji, co jsem říkal. Auto kodrcalo, můj hlas se rozléhal v plechové ozvěně interiéru s vůní nafty a oleje. Před námi obrovská šipka. Jsme na místě, Iveco stojí, ale ještě nevystupujeme. Chlápci se dívají před sebe. Cítím v kostech, že se mi uděje něco nečekaného. Nakonec promluvil ten, co mluví. Víte, pane doktore, my si s Františkem myslíme, – a pohledem přistál na kolegovi, který pokývl, – že paliativní medicína je důležitá.“ Jsem úplně opařený. „S dovolením Vám dolejeme naftu.“ A berou mi kanystr z ruky. Teprve teď mi to dochází. To jsou andělé! Moji andělé a já jsem udělal zkoušku z něčeho, co je opravdu důležité. Nemá cenu plakat, ale má cenu si takových andělů vážit. Všech andělů.
Odpoledne volá sestřička „Pane doktore, máme úmrtí v B….“ „Pojedu za chvilku, sejdeme s tam, OK?“ „Ano, dohodnuto.“
Ale co dohodnuto? Schůzka se sestřičkou a smrtí? Je mi moc úzko. Pacientku jsem znal. 80letá babička na konci své pouti se selhávajícím srcem, které měla celý život tak široké a krásné. Její dcera si ji vzala domů, protože jí to slíbila. Dušnost, dušnost a zase dušnost. Zatraceně. Copak to nejde lépe? Třeba jako usnout a v krásném snu odejít? Znám plno slušných lidí, kterým bych to ze srdce přál. Terapie pomáhala tak plus mínus. Nejdůležitější bylo charisma a nastavení pacienta. Chodil jsem si tam pro požehnání a rozhřešení moudré ženy.
Sedám do auta a snažím se uklidnit, poslouchat motor a neporušovat rychlost. Kam vlastně spěchám? Filozofická otázka. Na autě červený kříž a označení, že jsem z hospice. Nikdy jsem nejel důležitějším autem. A ani už nepojedu. Název vesničky, kam se řítím jako blázen, je stejný jako u nás v jižních Čechách. Tam jsem kdysi volal nejdůležitějšímu člověku mého života a podělil se s ním, že jsem právě v dokončil poslední zkoušku a jsem konečně doktor. Je to náhoda? Fakt se snažím být racionální.
Ve dveřích statku uplakaný bratr. Čekají na mě. Odvahu doktore, ty jsi přece ještě neumřel. Kolem zesnulé stojí a sedí příbuzní. Usmívající se dcera. Cože? Svíčky pro duši. Sestřička mě pozoruje. Asi si vsadila na špatného koně. Vůbec nevím, co mám dělat. Vždyť jsem všem již kondoloval a vyjádřil upřímnou soustrast. Oči sestřičky mě hledají a o něco důležitého žádají. Něco jako když dooperujete a nesedí vám počet roušek. Zavřel jsem oči a představil si místnost kde stojím, naproti mně nebožtík, kolem mě rodina a … v tu chvíli jsem řekl. Já? Nebo někdo ve mně? „Pomodlíme se.“ Oči sestřičky mě pohladily a řekly: „Vidíte pane doktore a pak že to neumíte.“ Otčenáš. Chodil jsem s mojí nejmilejší tchýní na půlnoční. Tak jsem tak neimprovizoval. Potom Zdrávas Maria. Zcela bez šance. Ale to již nebylo vůbec podstatné.
Musím vyplnit poslední informace o člověku co umřel. Jméno, pojišťovna, kde se narodil, čím byl a čeho dosáhl, kde skončila jeho poslední pouť a jestli bych si přál, aby ho pitvali. Nepřál, a to podepíšu. Poprvé chválím úředníka za kopu papírů, co musím vyplnit. Sedíme se synem v kuchyni a já, skloněn nad listy, snažím se nedívat se nikomu do očí. Mám je totiž červené a stydím se za to. Neměl jsem ale být ušetřen. Přichází dcera a ptá se mě, jestli povolím, aby za její maminku mohli zvonit v její rodné vesnici. Kde jste profesorové, docenti a asistenti, že jste mě na to nepřipravili? Co vám uteklo? Jako písek prosíváš mě mezi prsty? Nezakrytě brečím do vyplněných formulářů a jsem rád, že jsem je nevyplňoval plnicím perem. „Ano můžete zvonit.“ V duši i za mě, prosím.
Osobní příběhy a svědectví